Setkání po 60.letech a světové setkání mládeže
(Odsun nebo vyhnání? Jak je ten svět malý.)
V roce 2009 jsem absolvoval v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně kurs pro animátory
seniorů a námětem závěrečné práce jsem zvolil příběh, který se odehrává i během
naši cyklopouti do Kolína nad Rýnem v roce 2005. Původní text jsem trochu upravil
a nabízím k přečtení. Stanislav Kodys, Žďár nad Sázavou, červen 2010
Před válkou žilo v Československu 3,1mil. osob německé národnosti. 300-500.000 sudetských
Němců padlo,nebo bylo zabito při válečných událostech. 300.000 Němců uteklo, na
pokyn Hitlera, samo před postupující Rudou armádou, 400.000 jich bylo vyhnáno při
tzv.divokém odsunu ihned po válce, počet nezvěstných je odhadován na 200.000. V
letech 1945-1946 následoval potom organizovaný odsun,kdy bylo , podle pamětního
spisu,který obdržel počátkem roku 1947 prezident Beneš, odsunuto 2 170 598 Němců.
Německé obyvatelstvo zde žilo po staletí stejným způsobem, jako obyvatelsko české
národnosti. V blízkosti JIhlavy žili obyvatelé německé národnosti asi v 30 vesnicích
a první sem přišli již ve 13.století. Koncem války se však vše zcela mění.Blíže
ke dvěma případům. které zn_e1m z vyprávění a které jsem, co by velmi malý, prožil.
Lidé před vlastním odsunem byli vystěhováni ze svých domovů, museli tam zanechat
veškerý majetek a museli pracovat na hospodářstvích v jiných vesnicích. Narodil
jsem se v roce 1943, v jedné vesnici poblíž hradu Roštejn, jako nejstarší z pěti
dětí. Doma jsme měli středně velké hospodářství. Moje matka pocházela ze sousední
vesnice. K nedělnímu odpolednímu programu často patřily návštěvy, říkávalo se "jít
na besedu".Často jsme chodili k mé babičce a dědovi z matčiny strany, cesta pěšky
se krátila"po pěškách" a trvala asi třičtvrtě hodiny.V nedělním dopoledni po ní
chodili lidé ze sousední vesnice k nám do farního kostela. I cesta byla zajímavá,
kus vedla přes les. Jednou v zimě jsme viděli stádo srnek, které shánělo potravu
u plotu obory. Co kdyby tam byla Líza?(Ochočená srnka utekla jednomu hajnému z hájovny).
Zavolali jsme:"Lízo,Lízo!". A skutečně, k našemu velkému překvapení se jedna srnka
oddělila od stáda a přišla k nám,ozdobena známkou na krku. Ani jsme ji neměli co
dát. Na podzim roku 1945 přišla pracovat na hospodářství rodičů mé matky Elisabeth
Schwarz(pocházela z jedné vesnice u Jihlavy), bylo jí tehdy 27 roků. Její rodiče
a sestra pracovali v jiném domě, nedaleko. Matka mi vyprávěla, že obě sestry se
v neděli odpoledne scházely v domě rodičů mé matky a velmi rády si se mnou hrály
a staraly se o mne.Slečna Elisabeth byla brána jako člen rodiny a proto ve svých
pozdějších dopisech na tuto dobu ráda vzpomíná. Začala psát až po smrti svých rodičů,
snad si nepřáli, aby psala. Po smrti svých rodičů žila později spolu se svou sestrou
v malém domku v Kleinostenheimu v Německu. V roce 1946 nebyli v Německu příliš vítáni,
bylo tam málo jídla. Nevdaly se, žily velmi skromně. Korespondence s rodinou Gregorovou(asi
3 krát ročně a občas zasílané balíčky) byly asi jediným spojením se starou vlastí.
Ráda vzpomíná i na vánoce 1945, kdy ji moje babička koupila vlnu a ona si mohla
uplést ponožky. Něco více zůstalo již v mé paměti na odsunuté Němce, které otec
dovezl v létě 1946 a žili a pracovali u nás. Paní Schrödrová se třemi dětmi, nejstarší
Hanzi (12-13let), mladší pak Lojzi a Frída, otec rodiny se nevrátil z války. Otec
ještě dovezl jednu paní, která už byla stará, nepatřila k této rodině a už nemohla
zastat žádnou práci, tak ji nikdo nechtěl. U nás umývala nádobí.Mě už byly tehdy
3 roky, tak jsem všechny volával k obědu, možná, že mě tehdy už naučili nějaké to
německé slovíčko. Trochu si také pamatuji, že nejstarší Hanzi se pokoušel vyrobit
u stodoly holubník,což jsem dost obdivoval, my jsme holuby neměli. Z vyprávění matky
vím, že 13letý Hanzi se rád točil kolem koní a otci s nimi pomáhal. Náš pár koní
měl velmi rozd 'edlnou povahu: vraník Rap byl klidný a dobrák, naopak před ryzákem
Fuxem se musel mít člověk na pozoru. A jednou tak Fux vzal chudáka Hanziho za oblečení
do zubů(včetně jeho velkých bot-muselo se nosit co bylo) a zatřepal s nim ve vzduchu.
Na štěstí vše dopře dopadlo a Hanzi byl zdráv, ale i vyškolen. Jídla tehdy mnoho
nebylo, byl však chleba , sádlo a paní Schrödrové bylo tolerováno, že když dojila,
dávala potají pít svým dětem nadojené mléko z plecháče. Když potom před vlastním
odsunem rodina od nás odcházela,dostali na cestu i bochník chleba(zčásti se vydlabal
a dovnitř se dalo sádlo). Z jiných zdrojů se ale ví, že jim to bylo , než byli navagonováni(
ve stanoveném počtu do vagonu a ty potom byly ve vlaku s určeným počten vagonů...),
často odebráno(oficielně měli povoleno m ít pouze zavazadlo 50 kg, později snad
70 kg) Tato rodina se s mou matkou a rodinou mého bratra zkontaktovala a loni, po
62 letech navštivili náš dům, místo,kde před odsunem krátce pobývali. Paní Elisabeth
se potom před vlastním odsunem dostala se sestrou a rodiči snad do sběrného tábora
v Plzni, kde se již neměli dobře. V samotném válkou zničeném Německu potom nebyli
dobře přijati,snad je i vyháněli a říkali jim:"jděte si odkud jste přišli". Oficielně
se u nás hovoří o" odsunu"(Verschiebung)-odsunujeme ale většinou věci , s lidmi
bychom měli jednat jinak. Je proto vhodné nazývat věci správným jménem a připustit
to, že ve skutečnosti šlo o" vyhnání"(Vertreibung) se všemi důsledky- počínaje zpřetrháním
po staletí budovaných lidských vztahů, domů, opuštění staletých tradic a rodových
kořenů .Opuštěné vesnice byly sice nějak zaplněny-obyvateli, kteří zde neměli své
kořeny. Dodnes žalují zničené a chátrající kostely a zcela opuštěné hřbitovy se
zpustlými hroby(zvláště v pohraničí). Svalovat vše na kolektivní vinu a odpovědnost
za válečné události zde zřejmě, zvláště z dnešního pohledu, neobstojí. Závěrem k
tomuto problému ještě několik slov z nedávné konference Sdružení AG, kdy byla panu
kardinálovi Vlkovi udělena "Medaile smíření Ackerman Gemeinde". V česko-německé
promluvě i následujícím programu pan kardinál připoměl zkušenosti z minulého století,
kdy ideologie lži a nenávisti přinesly nejvíce neštěstí. Začarovaný kruh lze proměnit
jedině odpuštěním a smířením. Ne vážením na lékárnických vahách, ale vše dát stranou.
Tato zkušenost má prorocký význam, dává naději a perspektivu, potvrzení hesla:"Aby
všichni jedno byli." Vraťme se nyní zpět k paní Elisabeth, která se již, zřejmě
pro své stáří, s dopisy odmlčela. V srpnu 2005 se koná v Kolíně nad Rýnem jubilejní
20.světové setkání mládeže a "Orel" Uherský Brod organizuje,pod vedením Petra Gabriela,
na toto setkání zatím asi svou nejdelší cyklistickou pouť: z Chebu do Kolína nad
Rýnem. A protože Aschaffenburg, kde paní Elisabeth nyní žije v pečovatelském domě,
leží na trase jedné z etap(Wertheim-Frankfurt),tak krystalizuje i myšlenka setkat
se s paní Elisabeth, po 60 letech ji navštívit. Můj přítel Joachim z německého Sprembergu
ještě telefonicky ověřuje pobyt paní Elisabeth, přímo s ní již ale nemluví, pouze
s ošetřovatelkou . Popisovat celou cyklistickou pouť, přijetí v cílových místech
našich etap, kouzlo cyklistických stezek kolem řek (Mohan,Rýn),předprogram v diecézi
Trevír s biskupem Marxem(mimochodem z Trevíru pochází i jiný Marx, jménem Karel,
aplikaci jeho učení v komunistické režii zažívala naše generace u nás i na vlastní
kůži), to vše by zabralo mnoho místa. Zmíním na př. Bamberg, kde končila asi naše
nejnáročnější etapa.Přijetí anglickými sestrami v zařízení kde provozují gymnazium
a reálku, s vydatnou( i když pozdní) večeří , z nás smývá únavu. V neděli potom,
po ranní mši svaté,nás sestra M.Claudia CJ doprovází do katedrály, do Kaple hřebu
ze sv.kříže. Potom pokračujeme do františkánského kostela, vyzdobeného přírodními
motivy. Před kostelem je dalš í zajímavost: velký záhon, kde jsou soustředěny a
pěstovány rostliny se kterými se setkáváme v bibli.. Asi po týdnu procházím v přeplněném
Kolíně n.Rýnem jednou tižší ulicí a sestru M.Claudii potkávám...("Jak je ten svět
malý") Naším hostitelem v diecézi Trevír byla .farnost Vallendar, nedaleko Koblence.
Se synem jsme bydleli v rodině pana Kapse, mimochodem také odsunutého z Polska(Slezsko),
který se svými rodiči chodíval na pouť do Zlatých Hor k Paně Marii Pomocnici. Toto
poutní místo u nás bylo za totality zcela záměrně, do posledního kamene zničeno
a mělo být navždy vymazáno z paměti. Nyní je obnoveno a pan Kaps s rodinou se tam
mohl opět podívat. Ale to již předbíhám. Musím se vrátit zpět k etapě do Frankfurtu.
Jedeme po levé straně Mohanu, i když stále z kopce po toku řeky, je dobré jet ve
skupinkách. V údolí větších řek, zvláště těch , které směřují k západu, fouká často
protivítr a tak je dobré, zvláště pro staršího, svézt se občas na konci skupinky,
potřebujete k tomu jen polovinu sil. Před mostem na Aschaffenburg, který leží na
pravé straně řeky, ještě zkoušíme z mobilu volat do charitního domu, ale spojení
nefunguje. Půjčujeme si tedy od kolegy ,pana Hrušky, fotoaparát,a s tím, že do Frankfurtu
dojedeme později se od naší skupinky oddělujeme. Po kilometrech cesty po cyklistické
cestě, kde není cyklista ničím rušen, se vracíme do městského provozu. Musíme opět
dávat pozor na značky, dodržovat dopravní před pisy, i když jedeme po vyhrazené
trase pro cyklisty platí pro nás světla na křižovatkách atd. Ne vždy se mi to daří,
zvládnout s plnou pozorností tento rychlý přechod. Díky Bohu, díky pozornosti a
ohleduplnosti řidičů a díky našemu andělu strážnému, zvládáme nakonec tuto změnu
bez újmy na zdraví. Podle plánku nacházíme domy s pečovatelskou službou, vedle parku.
Patří některé z evangelických církví a cíl naší cesty je až ve třetím z nich. Ohlašujeme
se ve vrátnici, kde dostáváme i informaci ve kterém poschodí má pokoj paní Elisabeth
a máme se ohlásit u sestry v poschodí. Cestou v přízemí zahlédnu, podle oblečení,
římsko-katolického jáhna i zde v zařízení evangelické církve. Ano, spolupráce církví,
je zde v Německu obvyklá. Zažíváme to potom na př. i ve Vallendaru, kdy první večer
trávíme v zařízení evangelické církve. A při svém pobytu u mého přítele ve Sprembergu
jsem chodíval na nedělní mši do evangelického kostela( v 7.30 hod. zde byly katolické
bohoslužby a v 9.00 hod. potom evangelické), potože katolický kostel je od této
části města daleko. Vyjíždíme výtahem do příslušného poschodí, ošetřující sestra
nás informuje o komunikačních schopnostech paní Elisabeth(slyší více na pravé ucho)
a uvádí nás do pokoje a ponechává nás s paní Elisabeth. Velký pokoj, vše perfektně
čisté, proti velkému oknu polohovací postel, natočená tak, aby byl od stěny možný
snadný přístup k pravé straně, kde paní Elisabeth lépe slyší. Šedovlasá,drobná,
87 letá stařenka. Podáváme si ruce, zdravíme se, začínáme německy, ale brzo se přechází
do češtiny(jak dlouho již asi paní Elisabeth česlou řeč neslyšela ?). Vyřizujeme
pozdravy od Gregorových a mojí matky, připomínám jak se o mně vždy v nedělních odpolednech,
při našich návštěvách, staraly. Zmiňuji se i o cíli naší cesty , setkání mládeže
v Kolíně, kterého se zúčastní i svatý Otec, papež Benedikt. Paní Elisabeth je naší
návštěvou mile překvapena, ač již slabá, pookřála.Děkuje za pozdravy rodiny Gregorovi
a nechává je pozdravovat.Konstatuje překvapení"Jak je ten svět malý", to, že jsme
se mohli setkat Vzpomíná jak ji tam bylo dobře, jako mezi svými. Vidím, že je o
ni velmi dobře postaráno-mimo přikrývky ještě bílá, asi vlněná pletená dečka, pod
kterou si může schovat ruce , aby jim bylo tepleji. Na tabulce nad postelí ještě
nějaké upozornění, snad jak ošetřovat paty.Necháváme tam nějaké písemné materiály
v němčině,co by jí někdo mohl přečíst o jejím rodném kraji. Než se rozloučíme, ještě
syn pořizuje fotografii. Loučím se polibkem a stiskem ruky. Paní Elisabeth s omluvou,
že již nemůže chodit, se s námi loučí opětovaným pozdravem:"S Pánem Bohem". Vrátili
jsme se opět na naši trasu,.cyklistickou stezku na levém břehu Mohanu.Cyklistické
stezky kolem řek vedou i městy, ale provoz zde houstne-přibude nejen cyklistů a
celých rodin na kolech, ale i bruslařů na kolečkových bruslích. Musíte dát pozor
nejen na ty mladší, ale i na ty odrůstající, kteří víc riskují, aby nedošlo ke kolizi.
Cíl naší etapy ležel až na druhém okraji Frankfurtu a spolu s jedním naším opozdilcem
a za vydatné pomoci místních jsme našli naši ubytovnu už za tmy. Těší mě, že jsem
se mohl s paní Elisabeth Schwarz po 60.letech setkat. Bohu Díky. Ano setkání bylo
i pro paní Elisabeth velmi silné-návštěva z vlasti, hřejivé vzpomínky na mládí-to
vše ji vrátilo tolik sil, že s námi komunikovala, ač se její vzdálený příbuzný,
jak později napsal v dopise, domníval,že již s námi nebyla schopna mluvit. Asi něco
přes měsíc po našem setkání, dne 16.9.2005(16.9. je i den mých narozenin), paní
Elisabeth Schwarz zemřela a je pochována daleko od své rodné vlasti, na hřbitově
v Kleinostheimu, po boku jejích rodičů a sestry Marie. Čeká nás další program, který
sestává z mnoha zážitků a setkání, ale musím být stručnější- doufám,že to nebude
na škodu. Na cyklopoutích Orla s námi šlapou i kněží, máme tak,většinou ráno před
odjezdem, mši svatou-někdy i společně s našimi hostiteli v místním kostele. V jednom
cílovém místě při dřívějším příjezdu(Schonungen u Schweinfurtu) zase zbyl čas na
mezinárodní fotbalový zápas.Naši někteří hráči nastupovali až během zápasu, jak
dojížděli, slezli z kola a oblékli si zapůjčený dres, ale atmosféra byla výborná
a fandilo se mohutně. Další den tedy šlapeme dál do pedálů, nad hlavou nám, ještě
v malé výšce, přelétávají letadla statující z frankfurtského letiště, jedno za druhým.
Dnešní kratší etapa nám dovoluje trochu si odpočinout a navštívit Mohuč na soutoku
Mohanu a Rýna. Další den již tedy pokračujeme podél Rýna. Velké řeky, dnes v Německu
již i čisté,umožňují se svým systémem plavebních komor, vysoce ekonomickou a ekologickou
nákladní dopravu. Více se ozývá bolest pravého kolene a tak při jedné zastávce,
když vidím v blízkosti tréningové hřiště fotbalových žáčků, zajdu tam a požádám
o nějaký obstřik, jak to často bývá vidět na fotbalových hřištích po faulech, snad
by mi to pomohlo. Mají přestávku s dobrou svačinou, já však odchŕ 1zím s nepořízenou,
což je ale na druhé straně dobře- u tak mladých by se asi tyto metody neměly používat.
Ale vlastně neodcházím tak úplně s nepořízenou-dostávám radu(v žertu),abych přeplaval
Rýn. To radši odmítám,i když zde řeka není (k umělému ostrůvku) široká, ale voda
je studená, chladila by až moc. Cílem naší dnešní etapy je Vallendar, za soutokem
Rýna s Moselou. O pobytu v místní farnosti jsem se již zmínil, předprogram k setkání
v Kolíně předčil naše očekávání. Cesta vlakem do Trevíru (ve zdejší katedrále je
uložen šat Pána Ježíše, jak ho našla sv. Helena), údolím Mosely na diecézní setkání,
výlet lodí po romantickém údolí Rýna (Loreley) .Jak se dovídám cetou, při hovoru
z jednou mladou účastnicí z místnŕ d farnosti- na př.i farnost využívá loďi k celodennímu
rodinnému výletu farnosti do jednoho poutního kostela na Rýnu.Setkání s mladou a
nejstarší generací na chráněném ostrově v řece Rýnu, večerní ohňostroj z pevnosti
nad Koblencem nad osvětlenými loďmi plujícími Rýnem a další programy ve farnosti,
kde již se všude satkáváme s účastníky z dalších zemí.Naši hostitelé z farnosti
i rodiny pana Kapse jsou velmi vstřícní a důvěřují nám. Po našem příchodu zůstáváme
v domě Kapsových samotni. Naši hostitelé se odešli modlit za známého, který zemřel.
A my jsme se chtěli podívat na televizní vysílání zemské televize, která natáčela
náš ranní odjezd z Oberweselu a v natočeném rozhovoru hovořil i můj syn(záznam pak
dostal od p.Kapse ja ko dárek). V nedělním odpoledni nás pan Kaps zaveze na prohlídku
pevnosti u Koblence týčící se na pravém břehu Rýna. Vallendar je malým městem, má
ale 2 vysoké školy a známou neurologickou kliniku. Nedaleký Schönstatt je světovým
centrem společenství a iniciativ Schönstattského hnutí(zakladatel P.Josef Kentenich).
Centrum, monumentální kostel modlitby, v členité kopcovité a klidné krajině nad
Rýnem. Je zde možné najít klid na modlitbu, na chvíli se vzdálit od ruchu života.
Z Vallendaru pokračujeme za deště, poslední etapou přes Bonn do Kolína nad Rýnem,
cíle naší cesty. Cestou přestává pršet a v Kolíně nad Rýnem brzo nacházíme místo
našeho ubytování, v jedné základní škole, nedaleko centra města a kolínského dómu.
Programová nabídka světového setkání mládeže je velmi bohatá-duchovní program workshopy
na různá temata,setkání,kulturní programy atd. Na fotbalovém stadioně FC Köln nás
při kulturním programu zdraví i legendární fotbalista Pelé. Program probíhá i v
některých okolních městech, využíváme i programy v Bonnu a Düsseldorfu(na obrovské
louce na břehu Rýna je dostatek místa pro mnoho vystupujících souboru i diváků).
Zbývá čas si prohlédnout i historické centrum. Účastníci mají zdarma vlakovou a
městskou dopravu, plné vlaky jezdí jen s minimálním zpožděním a místní obyvatelé
jsou velmi ohleduplní a vstřícní, přijímají s trpělivostí i to,že se v tyto dny
mohou dostat později domů. Centrem české účasti je farnost a kostel sv.Anežky, který
sdílíme spolu s hnutím Taizé. Chrámová loď je pokryta kobercem, aby bylo možno sedět
na zemi, tak se tam vejde nejvíce mladých. Volné zůstávají jen označené uličky.
Program je přenášen i ven na obrazovky u kostela. My starší využíváme jedné kaple
vzadu, kde je několik laviček na sezení. Přichází zpráva,že byl zavražděn bratr
Roger, 90 letý zakladatel ekumenické komunity Taizé a místo nedaleko nás se stává
pietním místem, kam přichází stále více kondolujících. Vlastní "český program" v
kostele sv.Anežky je velmi bohatý a oslovující. V Kolíně žil i bl.Kolping(narodil
se v nedalekém Kerpen - v jehož blízkosti, na Marienfeld, proběhne hlavní setkání).
Zpovídá se venku, pod stromy u kostela. Polední stravování je dobře zvládáno i díky
zkušenému vedení P.Janem Balíkem. Setkání se svatým otcem na Marienfeld, v sobotu
večerní vigilie a v neděli dopoledne potom mše svatá. Ze soboty na neděli budeme
zůstávat na místě, ve svých sektorech. V sobotu balíme zavazadla ve své ubytovně,základní
škole, bereme si hlavně spacáky, karimatky a teplejší oblečení. My cyklisté nemusíme
tak spěchat, na Marienfeld pojedeme na kolech, je to asi 15 km. Máme ještě poslední
mši svatou v kostele sv.Anežky-dole v kapli(sloužila jako adorační místnost), hlavní
loď se již vyklízí a připravuje na normální zítřejší provoz, než se kaple uvolní
pomáháme s nakládáním materiálu. Po mši svaté vyjíždíme a dostihujeme pěší poutníky,jejich
hustota se zvyšuje a tak místy jdeme s nimi-po silnici i cyklistické stezce, nálada
je výborná. Část cesty využ_edvám i přesvědčení starší německé cyklistky, která
se zvoněním domáhá svého práva přednosti jízdy před pěšími po cyklistické stezce.
Po části trasy s pěšími nacházíme značení naší cyklistické stezky a dojíždíme do
jednoho ze dvou velkých boxů, určených pro kola cyklopoutníků. Docházíme do svého
sektoru, je v dohledu k vyvýšenému pahorku, kde je hlavní oltář, ale sektor je již
přeplněn. Volíme proto sektor vzdálenější, abychom měli dostatek místa i na přenocování
a dobrý výhled na velkou obrazovku. Místo setkání je vlastně starý vytěžený povrchový
důl.Výměra 270 hektarů(asi plocha 2x1,5 km) je rozdělena na sektory. Jednotlivé
sektory jsou odděleny asi půlmetrovými náspy, které slouží jako komunikace pro pŕ
cší i pro obslužnou dopravu. Svatého Otce jsme již před tím viděli "živě" při jeho
příjezdu do Kolína, když plul na lodi po Rýnu a na jednom místě,kde jsou prostorné
louky, loď zastavila a jeho proslov byl přenášen na břeh. Stravování-vydávají se
balíčky vcelku na sobotu i neděli, chce to jen trochu trpělivosti je dostatek pití.
WC i možnost umývání, při okrajích areálu i další komerční občerstvení, určené zřejmě
více pro neděli,kdy další učastníci doplnili asi 600.000 mladých poutníků(již odpoledne
bylo přítomno asi 300.000 poutníků a do začátku vigilie ve 20.30 hod. se jejich
počet zdvojnásobil) z více než 200 zemí světa, v neděli pak přijeli další účastníci
hlavně z Německa a na Marienfeld bylo snad až k milionu účastníků. Se sobotním večerem
přijíždí papež Benedikt XVI. Vystupujeme na násep mezi sektory a v paprscích zapadajícího
slunce, které se ještě objevuje za černým mrakem, vidíme papamobil s papežem, který
je bouřlivě vítán. Večerní program je i přípravou na zítřejší den. Program pokračuje
i po odjezdu sv.Otce- ve skupinkách , sektorech, na náspech se setkávají mladí lidé
z celého světa- někteří zpívají, tančí,diskutují-někteří se již ukládají k spánku
a využívá se všeho co je k dispozici, aby se přečkala chladná noc. Noční ochlazení,
velká rosa, po probuzení jsou maše spacáky, přikrývky a oblečení mokré, ale nálada
výborná a rozbíhá se nedělní program před vlastní bohoslužbou. "Přišli jsme se mu
poklonit"(Mt2,2) je moto naší c yklopouti. Mládež celého světa se přišla poklonit
Ježíší. Stejně jako bibličtí Tři Králové, kteří patří i ke kolínské katedrále. Prožíváme
nedělní mši svatou se sv.Otcem a s mladými z celého světa. A tak i zde platí slova
paní Elizabeth z předchozího příběhu: "Jak je ten svět malý." Během dopoledního
programu uschnou naše spací pytle a svršky a my potom v klidu balíme. My cyklisté
nespěcháme, lépe se nám pojede později až přejdou pěší. Přecházíme přes vyprázdněné
sektory, místy je nabízeno nespotřebované jídlo. V některých sektorech je nepořádek-je
to tak trochu národní vlastnost(sběrové boxy jsou plné a další odpadky na hromadách
kolem), zůstává ležet plno neotevřených, nespotřebovaných konzerv i kvalitní karimatky.
Snad je to tam, kde byli účastníci ze zámoří, nemohou to vzít s sebou do letadel.Doufám
jen,že použitelné potraviny budou sesbírány a využity a nebudou shrnuty do odpadu.Úspěšně
se vracíme do Kolína, nakládáme svá kola do přívěsu a sami pak usedáme sice unaveni,
ale šťastni,duchovně obohaceni a plni dojmů, do autobusu. Po 16 dnech pouti se vracíme
domů. U čerpací stanice si kupuji noviny(MF DNES z 22.8.2005). Jeden článek"Jen
víra změní svět k lepšímu,.." se zdá být objektivní. Další článek"Poutníci strávili
noc v chladu a dešti...", ..."Ráno je všem již jedno, že je zima, mají hlad...Kolují
poslední zásoby jídla a pití..." Co na to říci ? Ano noc byla chladná( s velkou
rosou), zvečera stál černý mrak za našimi zády(jako ona biblická voda po pravici
a levici Izraelitů ), ale na přijíždějícího papeže vysvitly paprsky slunce, nepršelo.
Jídla byl nadbytek( zbytků by se sebralo víc než při onom zázračném biblickém nasycení).
Takže je to i o tom být na místě události v pozici účastníka, je to o úhlu pohledu
a podobné předchozímu příběhu(odsun nebo vyhnání ?), zde pak objektivita nebo snaha
o senzaci i za cenu nepravdivé informace.
Stanislav Kodys