Vzpomínky od Doc. Petra Hlaváčka

Jak jsem se stal cyklopoutníkem.

Někdy v květnu 2007 jsme si s děkanem Sechuanské University z Číny zajeli na Velehrad. Při prohlídce basiliky jsem si všiml plakátu s adresou cyklopoute.cz. O pár dní později jsem si adresu na internetu vyhledal. A hned jsem napsal Petrovi Gabrielovi, jestli bych taky mohl a jestli to není jenom pro mladé. Odpověděl okamžitě, že tam pojedou mnohem starší a že to určitě zvládnu. Pak přišel Email, že mám uvést druh kola na kterém pojedu. Odpověděl jsem, že mám žluté s přehazovačkou. Po pár dnech se mne v telefonu zeptal, jestli náhodou nejsem děkanem FT UTB ve Zlíně.

Den první (Zlín – Uherský Brod) Z práce jsem odešel až po obědě. Vyšlapal jsem s kolem pěšky na Kudlov a pak už to z kopce jelo samo. Z poutníků jsem nikoho neznal. Večer jsem měl přednášku Po cestách Sv. Pavla. Seskládal jsem několik obrázků z badatelského pobytu v Řecku a doplnil to o informace z Internetu. Podařilo se mi najít asi deset obrázků sv. Pavla od slavných malířů. Na všech je sv. Pavel zobrazován jako moudrý stařec, ale podle historiků byl popraven ve věku asi 57 let, a tak mne napadlo, že bych měl upozornit přítomné cyklopoutníky na to, že apoštol byl popraven celkem mladý, ne tak starý, jak je zobrazován. Když jsem to řekl, mezi poutníky to zašumělo. První varování, že skupina, jejíž chci být členem, má na věk jiné měřítka. No ale, co už.

Den druhý (Uherský Brod - Mikulov) Ráno se začínalo mší svatou. Seděl jsem v lavici s brodskými babičkami a ty mne při vycházení z lavice poprosily: „Pomodlete se tam aj za nás!“ Zjistilo se, že nejsem zapsaný do žádného týmu, do kterého se měli všichni rozdělit. Založil jsem vlastní tým, pracovně nazvaný RETARDER, jehož výhodou bude něco jako posilování toho kterého týmu, který bude ten který den poslední. Moje role bude zdůrazňování Coubertenova hesla, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tak se má nízká sportovní výkonnost snadno dá zastínit službou bližnímu. Start byl důstojný, pro mne premiérový zážitek a vzácná zkušenost. Poprvé v životě jsem odjížděl z první pozice. A i když mne pořád někdo předjížděl, měl jsem pocit, že neztrácím kontakt se špičkou. Zejména v Hradčovicích, kde závora na přejezdu celý peloton zastavila. Už v Kunovicích jsem se ale dověděl, že odbočuji špatně a že jsem poslední… Ujal se mne vzácný člověk: Franta, povoláním velitel profesionálního hasičského sboru v Uh. Brodě. Člověk širokého srdce, napravovatel nepravostí, stravovací a občerstvovací důstojník, prostě záruka pocitu bezpečného dojezdu. Byl mi poslán z Nebe, bez něho bych do Mikulova, prvního cíle poutě, určitě nedojel … V Hodoníně jsme zabloudili, ale nebyli jsme na tom ještě tak špatně. Přestože jsme si tentokrát mysleli, že jsme poslední, pořád nás někdo předjížděl a ptal se nás na cestu. Bylo to velmi poučné, i když si člověk zoufá a myslí si, že je poslední, je vždycky ještě někdo za ním.

Podle plánované trasy jsme mohli jet přes Prušánky. To bylo první významné místo na trase, protože tam mám kamarády. Boženku, spolužačku ze střední školy, kterou jsem dlouho neviděl a jejího muže Jána, který má vinohrad. „Franto, jedem na návštěvu!“ Byli doma, v Prušánkách bylo před hodama a ani Boženka, ani Jáno nevěřili, že se dá na kole dojet až do Mariazell. Pád domácí nám nabídl výborné Sylvánské a Boženka domácí špek. Dali jsme si jenom symbolicky a slíbili, že se v Mariazell za ně pomodlíme. Do Mikulova jsem dojel na kyslíkový dluh… předposlední. Tím poslední byl jakýsi student, který nechtěl zmoknout a tak čekal až déšť přejde v autobusové čekárně.

Den třetí (Mikulov - Vídeň) Vyjel jsem raději dříve a s představou, že náskok si udržím co nejdéle a pak splním slib hodný názvu týmu. Do Vídně jezdím několikrát ročně a myslel jsem si, že trasa bude po rovině a bude to brnkačka. Je to tam ale zvlněné a boční cesty rozbité, takže jsem pokorně šlapal vedle kola. Před Poysdorfem kráčel proti mně mladík s širokým kloboukem a holí v ruce. Na klobouku měl mušli. Kýval na mně, ať mu to kolo dám, že on na něm pojede. Zastavil jsem se a ptám se ho, kam kráčí. Vyšel z Říma a chce dojít do Čenstochové! Ptal se na poutní místa u nás a možnosti ubytování. Doporučoval jsem mu Brod, Hostýn, Kopeček u Olomouce. Kýval hlavou. Ty nemáš mapu? Ne! Proč, jsem v rukách Božích!!! Pomodli se za mne V Mariacell! A ty za mne v Czenstochowé! Než jsem stačil dojet do Mistelbachu, předjelo mne asi 30 poutníků a hlavně dojel mne Franta hasič. Pozval jsem ho na skleničku stolního bílého a to nás asi předjeli všichni ostatní a já jsem neměl koho zdržovat. Odbočili jsme směrem k poutnímu kostelíku a jeli „lesní trasou“. A zas ty kopce, Franta řekl, že mne počká na kopci. Tlačil jsem kolo pěšky a tak v půli kopce se mne zeptal starší zedník v montérkách. Kam všichni v těch červených tričkách jedete? Do Mariazell! Poutníci? Gréto, dones víno! Byl jsem tak vyčerpán, že jsem odmítal jenom ze slušnosti a ze sebezapřením. Decinka domácího vína ze sklepa a chladná voda ze studny… Už jsem věděl, jak se platí: Ano pomodlím se za Vás v Mariazell. A až pojedete příště, už tady budeme mít vinárnu, stavte se! Franta měl na kole tachometr a tak hlásil: Ještě 25 (20, 10) km do Vídně. Tak jsme si udělali odpočinek v trávě. Proti informacím z plánku to ale bylo o dobrých 20 km delší. A zatměli jsme. V předměstí mne předjížděl Mercedes. Zastavil a muž sportovní figury nám doporučil, abychom šli pěšky, že nemáme světla, že on je (hodný) policajt, ale ostatní nám můžou dát pokutu a zabavit kolo. Zasedli jsme na zahrádce u nejbližší benzinky a zavolali Petrovi Gabrielovi. Nic víc se nedalo dělat, je dobré cestovat s Gabrielem…

Den čtvrtý (Vídeň) Odjíždíme metrem ke gotickému kostelu Pany Marie Na Nábřeží. Přivítali nás místní krajánci, nějaká paní profesorka – Kunsthistorička a její výklad byl působivý. Po prohlídce dělám nábor na výstavu o terakotové armádě. Vstupné je ale vysoké 12 Euro. Smlouváme, ale nedaří se. Nakonec se pro prohlídku rozhodne jen asi pět. Jdeme se podívat i do kostela sv. Karla Boromejského, ten je ale přeměněn v museum s výtahem až ke klenbě. Tady už za vstupné neutrácíme.

Den pátý (Vídeň – Krems) Nechce se nám přes ten ranní provoz přes město. Vyjedeme metrem k Dunaji, odkud je jen kousek k cyklostezce. Metrem to bylo jednoduché, ale mezi stanicí metra a Dunajem byly mosty, nadjezdy a žádné značení. Logika neplatila, když Vám Vídeňáci ukáží, kde je Dunaj, vede tam čtyřproudová silnice bez sjezdu v dohledu, bez možnosti přejití na opačnou stranu. Zkusíme to opačně, půjdeme ve směru od Dunaje a ejhle, za rohem byly schody z mostu, pak už jenom se vrátit do parku a vlny krásného modrého Dunaje jsou na dosah. Ještě se nestačíme ani zaradovat, už nás dojeli ti mladí, trénovaní a zkušenější. Náskok v čudu, ale ještě bude koho zdržovat. Jede nás dnes (díky metru) víc, většina je při sile, odpočinutí po dnu volna a tak se rozhoduji pro další důstojnou strategii z arzenálu týmu RETARDÉR. Pánové, před námi je Klostenneuburg. Tam je klášter, kde mniši vyvinuli moštoměr. Tam jsem chtěl vždycky zajet (když jsme nemohli cestovat). Franta hasič mne podporoval, že je to jasné, že se tam jede. Vyjeli jsme na kopec ke klášteru, zamkli kola, zašli si prohlédnout nádherný klášterní kostel a pak do vinotéky. Chtěl jsem objednat Neuburské, ale dověděl jsem se, že ho tahy pijí jako Martinské a tak že už není. Třetím v týmu byl další Franta profesionální voják. Ten nepil a navíc nás rušil poutnickou pohodu úvahami o škodlivosti alkoholu. Jinak byl ale dobrák, když zjistil, že už nemůžu na kole sedět, půjčil mi svůj gelový potah sedla a výrazně zmírnil tlakové diskomfortní pocity. Pokračovali jsme v jakési pohodě. Počasí bylo ale proti nám. Pršelo a foukal silný protivítr. V protisměru jsme potkávali desítky cyklistů, kteří jeli až z Passau. V jednom okamžiku, jeli proti nám bez šlapání, jenom roztáhli ruky s pláštěnkami a vítr tlačil… Pak sjíždíme kousek od Dunaje. U topolové aleje je dřevěná budka s lavičkami, kde prodávají místní sedláci své produkty. Sesedáme a Franta zavelel: Občerstvovací pausa. Z nabídky objednávám Must, v domnění, že je to jablečný mošt. Byl to poctivý jabčák. A tak jsem dostal dvojitou dávku, protože Franta voják nepije.

Den šestý (Krems – Gaming) To už pršelo od rána. Ale vyjíždíme netuše, že nás čeká nejtěžší etapa. Vítr a déšť. Žádný sklep po cestě, restaurace zavřené, Američani si asi prodloužili pobyt. Celý den potkáváme (tedy přesněji řečeno: nás předjíždí) jenom cyklopoutníci z Uh. Brodu. Podle mapy jsme zjistili, že asi po 60 km jede vlak až do Gamingu, našeho útočiště. Po obědě (tatranky s vodou obohacenou tabletou šumivých vitamíny), jsme přejeli Dunaj a po chvilce bloudění v dešti jsme našli vlakové nádraží. Koupili lístky a pod své mokré dresy nacpali všecky možné prospekty nabízené cestujícím v čekárně. Po hodině jsme pohodlně a včas dorazili do kláštera. Autem museli dovézt asi 30 cyklopoutníků. Petr Gabriel ale všechno zvládl. Nejezděte na žádnou pouť na kole, pokud vás nebudou jistit Orli z Brodu.

Den sedmý (Gaming – Mariazell – Zlín) Někdo rozšířil zprávu, že podle rádia má přestat pršet v 10 hodin. To zviklalo většinu unavených a vyčerpaných. Vyrážím přesto za mrholení, ještě před 9 hodinou. Do cíle zbývá jen asi 40 km, ale dvakrát se musí překonat velký výškový rozdíl. Několik místních mladíků profičí okolo v autech a povykují na všechny, kteří tlačí kolo do kopce. Sjezdy dolu už neprožívám, jenom urychlují pocit přibližujícího se k Mariazellu. Nakonec cílová rovinka a před poutním městem mne čekají spolupoutníci. Dojíždím jako první v kategorii netrénovaných padesátníků. Odkládám kolo a jdu se podívat do poutního chrámu. Kostel je zvenku obyčejný, ale uvnitř nádherný a plný poutníků. Hlavním vchodem zrovna prochází procesí. U pilíře je odloženo několik desítek skládacích turistických holí. Chci si je vyfotit, ale před objektivem uvidím mávající ruku kněze z procesí. „No foto!“ Ještě jednou zahrozil a rychle se vrátil do průvodu a okamžitě se soustředil na modlitbu. Nefotím, tady se nevyjednává. Jak se ten kněz ale mohl rychle zase soustředit… Uvědomil jsem si, že za 10 minut odjíždí auto, které mne vezme zpět do Zlína. A já se zdržuji focením turistických holí. A to jsem slíbil, že se tady pomodlím, za brodské babičky, za Boženku, za Jána, za poutníka z Říma, za vinaře u Poysdorfu, za vídeňského policajta, … Bože můj, ještě za mé blízké. A za nepřátele bych taky měl… a za Fakultu… a za ty, kterým jsem ublížil… To se nedá stihnout! Vždyť se nemůžu po tom všem ani soustředit. Musím se sem vrátit. Určitě se sem vrátím. Dej Bože můj, dej abych se sem mohl ještě vrátit!

Post scriptum. Vzpomínky na cyklopouť jsem sepsal až na Velikonoční pondělí 2008. A poslal jsem první verzi rukopisu nejdřív pár známým. Děkuji všem za připomínky a podněty. Ano, máte pravdu, bylo tam mnohem více zážitků, mnohem více kamarádů. Nezmínil jsem se např. o Janíkových. Když nás dojeli se svým čtyřletým synem u větrných elektráren, neomaleně jsem paní Janíkové řekl, že mi připomněla nejstarší zmínku o Slovanech, vlastně o Avarech, které Slovanské ženy z rozmaru zapřahali do povozů místo koní a nechali se jimi vozit. Ona mi za to druhý den ve chvíli mého úplného vyčerpání nabídla energetický nápoj a ten mi fakt pomohl. Už jsem zapomněl, že bych měl z celkové délky ujeté trasy odečíst asi 3 m, které jsem překonal letem bez kontaktu se svým žlutým kolem s přehazovačkou do oraniska. Nezmínil jsem se o Vláďovi, a mlčenlivém kamarádovi od Pardubic. O starších pánech, kteří byli použiti při mém přesvědčování jako argument, že to zvládnu. To musím vytknout Petrovi Gabrielovi, že to nebylo zrovna fér, ale díky za ten klam, jinak bych nejel. O studentovi, kterého jsem v tělocvičně ve Vídni přesvědčoval o tom, že je třeba změnit názor na hodnocení Leona III. Isarijského a který mi řekl: „No, to už nechytám!“ O manželech od Třebíče, kteří s námi jeli pár zastávek vlakem do Gammingu a jejichž vzájemnou úctu přeji všem ženatým. O tom dobrém muži, který za mnou přišel na pokoj v Gammingu, říct mi, že je tam pravoslavná kaple a já jsem se hodinu předváděl o Ikonopisu. O léčivé vodě u kostelíka, o mamince hlídající malou dcerku na zahrádce, co nám dala vodu, o tom jak mi chtěl Franta voják pomáhat, ale jeho aura měřila jenom 2 m. O zdravotní službě, která se snažila pomoci mi se zhoršujícím brnění malíku a ukazováčku… Všem se omlouvám. Až budu veliký, tak to všecko dopíšu. Ale mám jiný nápad, pojďme uchovat to pěkné a pojďme si to zopakovat. Já vím, a slyším Vaše námitky: Nikdy nevkročíš do stejné řeky! Pojďme si tedy prožít nové zážitky na pouti do Čenstochové.

Post sciptum 2. Pojedu opět na žlutém kole s přehazovačkou. V sobotu odlétám do Číny a pozvu i děkana ze Sechunské University. Kdyby on býval byl k nám tehdy nepřijel, nebyl bych dnes bohatší o to, co nemám čas podrobněji sepsat.